Národní kavárna
Motto: Historický poklad za moderními roletami
Národní 339/11 Praha 1, Staré Město
Historie
Národní kavárna byla založena v roce 1896 pražským kavárníkem Zdeňkem Kolmanem. Tato kavárna od začátku konkurovala nejen Slavii, ale i řadě dalších podobných podniků na Národní třídě. Měla výbornou polohu a navíc zde panovala zvláštní atmosféra, kterou na místě můžeme zachytit dodnes.
V Národní kavárně se totiž scházela poválečná umělecká generace a vznikl tu spolek Devětsil, levicově orientované sdružení české kulturní avantgardy, které významně ovlivnilo kulturní a literární vývoj tehdejšího Československa. Formovaly se zde mimo jiné názory purismu – směr usilující o stylovou čistotu v tvorbě a poetismu – ryze český literární směr, jehož cílem byl optimistický pohled na svět, odproštěný od politiky, rozvíjející lyriku a hravost. Obdobím největší slávy Národní kavárny bylo pět let mezi roky 1923-1928. Chodil sem Vítězslav Nezval, Karel Teige, František Halas, František Hrubín, S. K. Neumann, Viktor Dyk, Eduard Bass, Ferdinand Peroutka, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a řada dalších významných osobností. Do Národní kavárny přivedl Štýrský poprvé mezi členy avantgardy Marii Čermínovou, dívku, která o sobě mluvila v mužském rodě, oblékala se jako muž a které Jaroslav Seifert vymyslel pseudonym Toyen. Ta se posléze proslavila jako malířka surrealistických obrazů. Hlavními organizátory schůzek byli Karel Teige a Jaroslav Seifert. Zastoupení členů spolku bylo natolik početné, že se stolky obsazené zástupci Devětsilu postupně rozrůstaly po celé kavárně. Své místo tu však našli i zástupci hradního tisku (Přítomnost a Lidové noviny) a moderních katolíků (Revue Stěžeň). I v rozsazení tedy působily zvláštní zákonitosti, které byly všemi respektovány. Která ze schůzek Devětsilu v Národní kavárně byla poslední není známo. Zda bylo důvodem názorové roztříštění zúčastněných jež muselo nutně nastat mezi tak početnou skupinou umělců, nebo tlak personálu, jež čím dál hůře snášel množství hostů, kteří spíše diskutovali, než konzumovali.
Po smrti Zdeňka Kolmana převzal vedení podniku JUDr. Jan Kolman, který přes finanční úskalí dovedl podnik až do konce války. Po válce v roce 1945 byl o koupi domu velký zájem. V roce 1947 koupil nemovitost i s kavárnou ministr Jaroslav Stránský a v následujícím roce 1948, po únorovém komunistickém puči, dům obsadil Svaz československých spisovatelů. V roce 1990 získal nemovitost zpět v restituci vnuk bývalého majitele MUDr. Martin Jan Stránský a zřídil zde lékařské cenrum. V roce 2007 byla tradice kavárny obnovena a v roce 2013 byla kompletně zrekonstruována.
Naše dojmy
Kolem Národní kavárny na Národní třídě jsem mnohokrát prošla bez povšimnutí. Míjející chodec si spíš všimne poutačů s označením Nespresso na roletách, než toho, že je zde kavárna a ještě k tomu kavárna s tak bohatou historií. Téměř sousedící Slavie je tak daleko větším magnetem. Národní kavárna je prostě pro ty, co vědí. Je pár volných dní mezi vánocemi a novým rokem. Venku silně prší, místy sněží, je šedivo, nevlídno - ideální počasí pro návštěvu kavárny. Pořádně se opřeme do těžkých dveří a vstupujeme dovnitř. Ve vteřině jsme izolovány od venkovního ruchu. Ocitáme se v oáze klidu. Zavíráme za sebou a necháváme venku hlučný dopravní ruch Národní třídy. Vcházíme do zcela jiného světa než je ten se zrychleným každodenním tempem. S tempem, které jsme si už zvykli považovat za zcela běžný životní styl. Kavárna je příjemně zšeřelá. Znovu musíme ocenit zákaz kouření v restauracích a kavárnách. Za normálních okolností bychom se prodíraly oblaky kouře. To už patří minulosti.
Proplétáme se mezi plně obsazenými kulatými stolky až do další, zadní místnosti, která je naší nejoblíbenější. Ta je vybavena útulnými boxy s pohodlnými lavicemi potaženými tmavou kůží. Výjimečnou atmosféru interiéru nevytvářejí pouze broušené lustry, přihrádky s knihami a fotografické portréty předních herců, novinářů, malířů a spisovatelů, ale i tlumené světlo.
Místnosti v domě redakce prestižních Lidových novin, symbolu kultivované žurnalistiky a místo setkávání těch nejpřednějších novinářů, spisovatelů, malířů, zpěváků i herců jako by v sobě uchovaly všechny ty vášnivé debaty, diskuze i naděje a zklamání. Střetnutí u jednoho stolu, z očí do očí a nikoliv, jak jsme dnes zvyklí – přes klávesnici a monitor notebooku. Na paměť pouze několika z těch mnoha významných a pro poučení dnešních návštěvníků jsou na stěnách mezi okny uváděna jména a citáty pravidelných hostů z období prvorepublikové avantgardy – Jaroslava Seiferta, Karla Čapka i jeho bratra Josefa, Vladislav Vančury a Eduarda Basse.
Po všech stránkách profesionální a příjemná obsluha a tichá, nevtíravá hudba přispívají k pohodovému posezení, které snad může vylepšit už jen klavírista, který usedá k pianinu každý pátek a sobotu v podvečer (to nesmíme rozhodně vynechat). Příjemné je i připojení k wifi, které je možné bez hesla. Nabízená káva je NESPRESSO, i v bezkofeinové variantě. Káva je velmi chutná, servírovaná na malém alpakovém podnose a sklenkou na vodu, mlékem a malou konvičkou horké vody na dolití kávy. Ke kávě si objednáváme Créme Brulée. Vypadá krásně, ale konzistence je trochu řidší než jsem zvyklá. Druhou sladkostí je čokoládový dort s oranžovou makronkou jako ozdobou. Tomu není co vytknout. I když jsme si na dortících pochutnaly, nezaujaly nás však ničím vyjímečným. Do Národní kavárny se vyplatí zajít i na snídani, ta je servírována na požádání i po poledni, kromě vejce do skla, míchaných vajec na několik způsobů a párků je v nabídce i krupicová kaše. Jak je zvykem v dnešních kavárnách, je zde možné i chutně poobědvat. Vedle stálé nabídky je i týdenní menu. Nabídka je nápaditá a jídlo vždy čerstvé a krásně na talíři naaranžované. V přední části kavárny jsou pak vystavené ve vitrině zákusky a uprostřed vstupní haly je možnost výběru domácích bábovek. Cenová úroveň je poněkud vyšší, ale vzhledem k velmi lukrativní lokalitě je to zcela namístě.
Celkový dojem z Národní kavárny je velmi příjemný, čas tu pomalu plyne a člověku se ani nechce ven do toho shonu. Neproudí tu davy turistů, takže je možné zde opravdu v klidu posedět. Návštěvu vřele doporučujeme.
